MINERÁLY (NEROSTY)

Nerosty  třídíme podle jejich chemického složení a vnitřní stavby do devíti třídy. 

Počty minerálních druhů v jednotlivých třídách jsou různé. 

Druhově nejbohatší jsou křemičitany, dále následují fosfáty a po nich sulfidy. 

Druhově nejchudší jsou organické minerály a prvky.

Třídy:

I. Prvky
II. Sulfidy (sirníky)
III. Halogenidy
IV. Oxidy a hydroxidy
V. Uhličitany
VI. Sírany
VII. Fosforečnany
VIII. Křemičitany
IX. Organické minerály

+ Přírodní skla (úplně nepatří do mineralogického systému)

DNES SI DÁME PRVNÍ TŘI SKUPINY

I. Prvky

V přírodě existuje přes 20 minerálů tvořených samostatnými prvky. 

Dělí se na kovy: měď (Cu), stříbro (Ag), zlato (Au), železo (Fe), platina (Pt) 

a nekovy: uhlík (C), síra (S).

Ryzí kovy jsou v přírodě nápadné barvou, vysokou hustotou, mají kovový lesk a jsou ohebné a kujné. 

Často jsou dobrými vodiči elektrického proudu.

DIAMANT

Složení: uhlík, C

GRAFIT

Složení: C
Soustava: šesterečná
Vzhled: šupinkatá až celistvá, často s jílem, neprůhledná, lesk polokovový
Barva: tmavě šedá až černá
Vryp: šedý až černý
Tvrdost = 1
Hustota = 2,2
Další vlastnosti: vodič elektřiny
Vznik: přeměnou usazených hornin ze zbytků organických látek
Výskyt: v přeměněných horninách - Český Krumlov, Netolice, Jeseníky (Branná)
Použití: elektrody suchých článků, moderátor v atomových reaktorech, žáruvzdorné nádoby, náplně do tužek
Poznámka: zanechává stopu na papíru

SÍRA

Složení: síra, S
Soustava: kosočtverečná
Vzhled: jehlanovité nebo klínovité krystaly s diamantovým leskem, zrnitá, povlaky
Barva: žlutá
Vryp: slámově žlutý
Tvrdost = 2
Hustota = 2
Vznik:srážením ze sirných par v blízkosti sopek, činností bakterií
Výskyt: Polsko (Tarnobrzeg), Itálie (Sicíle), USA
Použití: chemický průmysl (sloučeniny síry, vulkanizace kaučuku), pyrotechnika, textilní prům. (bělení), potravinářství (desinfekce)
Poznámka: při spalování se oxiduje na štiplavý SO2 

ZLATO

Složení: zlato, Au
Soustava: krychlová
Vzhled: plíškovité, keříčkovité, valounky, zlatinky
Barva: kovově žlutá, často světlejší odstíny (příměs stříbra)
Vryp: žlutý
Tvrdost = 2,5
Hustota = 19,3
Další vlastnosti: kujné, vynikající tepelná a elektrická vodivost
Vznik: na hydrotermálních křemenných žilách, po zvětrávání zlatonosných hornin se hromadí v náplavech
Výskyt: Jílové u Prahy, Kašperské Hory, Zlaté Hory v Jes.; Jihoafrická rep., Kanada, Rusko (Sibiř), Rumunsko
Použití: měnový kov, mincovnictví, elektrotechnika, šperkařství, folie 

II. Sulfidy (sirníky)

Sulfidy jsou soli kyseliny sirovodíkové (H2S).

Slučují se jeden nebo dva atomy kovu s jedním nebo několika atomy síry. 

Sulfidy tvoří důležité rudy všech kovů. Mají většinou kovový lesk a vyšší hustotu.
Vznikly většinou z horkých roztoků. 

Často tvoří rudní žíly a poměrně snadno se rozkládají. 

Od ryzích kovů se liší hlavně křehkostí. 

GALENIT

Složení: sulfid olovnatý, PbS
Soustava: krychlová
Vzhled: krystaly tvaru krychle, zrnitý, celistvý, lesk kovový
Barva: stříbřitě bílá až černošedá
Vryp: šedočerný
Tvrdost = 2,5
Hustota = 7,5 (nápadně těžký!)
Další vlastnosti: dokonalá štěpnost podle ploch krychle (3 směry štěpnosti navzájem na sebe kolmé)
Vznik: krystalizací z horkých roztoků (hydrotermální rudní žíly, metasomatická ložiska), kde se často vyskytuje se sfaleritem, pyritem a chalkopyritem
Výskyt: Příbram, Stříbro; Polsko, Rakousko, Rumunsko, USA, Austrálie
Použití: hlavní ruda olova
Poznámka: Obsahuje až 1% Ag - asi polovina světové produkce stříbra je z galenitu.

CHALKOPYRIT

Složení: sulfid železa a mědi, CuFeS2
Soustava: čtverečná
Vzhled: nejčastěji zrnitý až celistvý
Barva: kovově žlutá (mosazná), někdy se zelenavým odstínem, časté jsou kovově zelené, modré a červené povlaky (tzv. náběhové barvy)
Vryp: zelenošedý
Tvrdost = 4
Hustota = 4,2
Další vlastnosti: neštěpný
Vznik: krystalizací z horkých roztoků (hydrotermální rudní žíly, metasomatická ložiska), kde se často vyskytuje se sfaleritem, galenitem a pyritem
Výskyt: Příbram, Ludvíkov u Vrbna p. P., Borovec u Štěpánova; Slovensko (Slov. Rudohoří), Německo, USA
Použití: ruda mědi
Poznámka: Od podobného pyritu se liší žlutší barvou a menší tvrdostí (snadno se rýpe nožem). Zvětrává na limonit, malachit, azurit. 

PYRIT

Složení: disulfid železa, FeS2
Soustava: krychlová
Vzhled: krystaly nejčastěji tvaru krychle s rýhovanými plochami, zrnitý, celistvý
Barva: zlatožlutá, někdy se zelenavým nádechem, časté jsou kovově zelené, modré a červené povlaky (tzv. náběhové barvy)
Vryp: černý
Tvrdost = 6
Hustota = 5,1
Další vlastnosti: neštěpný
Vznik: krystalizací z horkých roztoků (hydrotermálně), srážením z vod v usazeninách s velkým podílem organických zbytků
Výskyt: Zlaté Hory v Jeseníkách (hydrotermální žíly), Hromnice u Plzně, Chvaletice u Přelouče (v břidlicích), v hnědém uhlí severočeských pánví; Španělsko
Použití: dříve používán k výrobě kyseliny sírové
Poznámka: Od zlata se liší černým vrypem a není kujný, od chalkopyritu vyšší tvrdostí. Zvětráváním se mění na limonit. 

III. Halogenidy 

Halogenidy jsou sloučeniny fluoru (F), chloru (Cl), bromu (Br) a jodu (J). 

Hlavními zástupci je halit - sůl kamenná (NaCl) a fluorit (CaF2). 

Halogenidy mají velmi podobné vlastnosti: mají slanou nebo hořkou chuť, většinou jsou dobře rozpustné ve vodě a jejich vodné roztoky vedou velmi dobře elektrický proud. Také mají vysokou teplotu tání, nemají kovový vzhled a mají dokonalou štěpnost.
Halogenidy se nacházejí v rozpuštěném stavu v mořské vodě. Během geologického vývoje Země byly často celé mořské zálivy odděleny od moře a vznikly laguny, které postupně vysychaly. Tak vznikla obrovská solná ložiska. 

Fluorit vzniká také z horkých roztoků a nacházíme ho na rudních žilách.

HALIT - SŮL KAMENNÁ

Složení: chlorid sodný, NaCl
Soustava: krychlová
Vzhled: krystaly tvaru krychle, vláknitá, zrnitá
Barva: bezbarvý nebo zbarvený šedě, modře, červeně
Vryp: bílý
Tvrdost = 2
Hustota = 2,2
Další vlastnosti: velmi dokonalá štěpnost podle ploch krychle (tj. ve 3 navzájem kolmých směrech)
Vznik: vypařováním mořské vody
Výskyt: Slovensko - Solivar u Prešova, Polsko (Wieliczka), Rakousko (Alpy), Německo
Použití: potravinářský a chemický průmysl
Poznámka: Dospělý člověk zkonzumuje ročně až 7,5 kg soli.

FLUORIT - KAZIVEC

Složení: fluorid vápenatý, CaF2
Soustava: krychlová
Vzhled: nejčastěji krystaly tvaru krychle, zrnitý, kusový
Barva: nejčastěji zelený, fialový, v odstínech mezi žlutou a hnědou, též bezbarvý
Vryp: bílý
Tvrdost = 4
Hustota = 3,2
Další vlastnosti: dokonalá štěpnost podle ploch osmistěnu (4 roviny štěpnosti)
Vznik: z horkých roztoků na hydrotermálních žilách (někdy spolu s barytem)
Výskyt: Krušné hory, Harrachov, Kožlí u Ledče nad Sázavou
Použití: surovina pro výrobu sloučenin fluoru; příměs při tavení rud
Poznámka: starý český název pro fluorit je kazivec 

ÚKOL - NAJDI SI UVEDENÉ VYBRANÉ ZÁSTUPCE MINERÁLŮ NA INTERNETU AŤ VÍŠ JAK VYPADAJÍ ))

IV. Oxidy a hydroxidy

Oxidy jsou sloučeniny kyslíku. 

Patří sem minerály navzájem odlišné vlastnostmi i způsobem vzniku a výskytu. 

Mezi nejhojnější a nejvýznamnější patří křemen (SiO2), hematit (Fe2O3) a korund (Al2O3). 

Mnoho z nich je důležitými rudami železa a cínu. 

Další jsou ceněné drahokamy (rubín a safír). 

V přírodě vznikají vylučováním z tavenin i roztoků. Často vznikají okysličením při rozkladu nerostů a při větrání hornin (limonit, opál).

KORUND

Složení: oxid hlinitý, Al2O3

Soustava: klencová
Vzhled: krystalovaný, zrnitý
Barva: šedý, modrý (safír), červený (rubín)
Vryp: bílý
Tvrdost = 9
Hustota = 4
Další vlastnosti: neštěpný
Vznik: v pegmatitech a v metamorfovaných horninách
Výskyt: Jizerská louka u Kořenova (safír); Srí Lanka (Cejlon), Indie
Použití: brusný materiál, výroba hodinek, výroba laserů (syntetické rubíny), šperkařství (rubín, safír) 

KŘEMEN

Složení: oxid křemičitý, SiO2
Soustava: klencová
Vzhled: krystalovaný (nejčastěji šestiboké hranoly s dvěma klenci, plochy hranolu bývají vodorovně rýhovány), kusový
Barva: čirý, bělavý, šedavý; barevné odrůdy: bezbarvý křišťál, hnědá záhněda, fialový ametyst, růžový růženín, žlutý citrín, černý morion
Vryp: bílý
Tvrdost = 7
Hustota = 2,6
Další vlastnosti: neštěpný, lom nerovný nebo lasturnatý
Vznik: ve všech typech hornin (vyvřelé, usazené, přeměněné), často tvoří křemenné žíly
Výskyt: zcela běžný minerál; Podkrkonoší (ametysty v dutinách prvohorních čedičů), Bochovice u Třebíče (ametyst), Dolní Bory u Velkého Meziříčí (záhněda), Písecko (růženín v pegmatitech)
Použití: sklářský průmysl, optické přístroje, radiotechnika; drahý a ozdobný kámen 

OPÁL

Složení: hydrát oxidu křemičitého, SiO2 . nH2O
Soustava: amorfní (nekrystalický) nerost
Vzhled: ledvinité, hroznovité tvary, tvoří vrstvy
Barva: bezbarvý, mléčně bílý, žlutavý, oranžově červený, zelený
Vryp: bílý
Tvrdost = 5,5 - 6,5
Hustota = 2,1 - 2,2
Další vlastnosti: štěpnost není, lom lasturnatý
Vznik: při rozkladu křemičitanů, serpentinu, usazováním z horkých pramenů
Výskyt: téměř ve všech zemích světa, ohnivý opál Mexiko, drahý opál Austrálie, keříčkovitý opál Křemže Česká republika
Použití: šperky
Poznámka: odrůdy: drahý opál, ohnivý opál, dřevitý opál, keříčkovitý opál  

HEMATIT

KASITERIT (CÍNOVEC)

MAGNETIT

V. Uhličitany

Uhličitany jsou soli kyseliny uhličité. 

Mají výrazně nekovový vzhled. 

Nejdůležitější je kalcit, který má velké rozšíření a vyskytuje se také jako hornina (vápenec, mramor). 

Uhličitany jsou poměrně lehké a mají většinou světlé barvy, jen výjimečně jsou výrazně barevné (malachit a azurit). 

Zředěnými kyselinami se snadno rozkládají. Při reakci se uvolňuje oxid uhličitý (CO2). 

Uhličitany vznikají vylučováním z chladných i horkých roztoků (najdeme je na rudních žilách).

KALCIT

Složení: uhličitan vápenatý, CaCO3
Soustava: klencová
Vzhled: krystalovaný (typickým tvarem je klenec), kusový
Barva: bezbarvý (čirý), různá zbarvení příměsemi
Vryp: bílý
Tvrdost = 3
Hustota = 2,7
Další vlastnosti: dokonalá štěpnost podle ploch klence (3 roviny štěpnosti), rozkládá se v běžných kyselinách
Vznik: ze schránek mořských živočichů, vysrážením z vod (sladké i mořské) a z hydrotermálních roztoků
Výskyt: hydrotermální rudní žíly (Příbram), v dutinách čedičů (České středohoří), ve vápencích (Český a Moravský kras); Island (dvojlomný kalcit)
Použití: průmysl stavebních hmot (vápence, mramory), dekorační kámen, sochařství, potravinářský průmysl 

MALACHIT - AZURIT

Složení: oba jsou zásadité uhličitany mědi, Cu2(OH)2CO3 - malachit, Cu3 [(OH)CO3]2 - azurit
Soustava: jednoklonná
Vzhled: zpravidla práškovité nebo zemité kůry a povlaky s ledvinitým povrchem, malachit též jehličkovitý, azurit v drobných krystalcích
Barva: zelená až tmavě zelená - malachit, modrá - azurit
Vryp: malachit - světle zelený, azurit - modrý
Tvrdost = 3,5 - 4
Hustota = 3,9
Vznik: zvětráváním rud mědi
Výskyt: Příbram, Podkrkonoší; Rusko (Ural), Namíbie, USA (Arizona)
Použití: ozdobné a šperkové kameny (zejména malachit)

MAGNEZIT

SIDERIT

VI. SÍRANY

Sírany jsou soli kyseliny sírové. 

Jejich hlavními zástupci jsou sádrovec (CaSO4*2H2O), baryt (BaSO4), a modrá skalice (CuSO4*5H2O). 

Bývají obvykle světlé, průhledné nebo průsvitné a poměrně měkké.
Minerály této třídy jsou v naprosté většině případů produkty zvětrávání. 

Méně stabilní sírany se nacházejí v železném klobouku sulfidických ložisek. 

Další sírany jsou usazeniny moří nebo jezer. V pouštích krystalují sírany ze vzlínající podzemní vody poblíž zemského povrchu a tvoří tak známé pouštní růže ze sádrovce. 

Výjimku tvoří baryt. Ten se vyskytuje na rudních žilách. 

MODRÁ SKALICE

Chalkantit (modrá skalice)

Složení: pentahydrát síranu měďnatého, Cu [SO4] . 5H2O
Soustava: trojklonná
Vzhled: vzácně tvoří drobné krystaly, krátce sloupcovité, tlustě tabulkovité, většinou tvoří ledvinité tvary
Barva: modrá
Vryp: bílý
Tvrdost = 2 - 2,5
Hustota = 2,2 - 2,3
Další vlastnosti: nedokonalá štěpnost
Vznik: sekundární (druhotný) minerál na ložiskách sulfidů mědi
Výskyt: Harz (Německo), Špania dolina (Slovensko), Rio Tinto (Španělsko)
Poznámka: dobře rozpustný ve vodě, vyvolává nevolnost

SÁDROVEC

Složení: vodnatý síran vápenatý, CaSO4 . 2H2O
Soustava: jednoklonná
Vzhled: tabulkovité krystaly, vláknitý, zrnitý až celistvý
Barva: čirý, bílý, zbarvení příměsemi dožluta, došeda
Vryp: bílý
Tvrdost = 1,5 - 2
Hustota = 1,9
Další vlastnosti: dokonalá štěpnost v jednom směru
Vznik: vypařováním mořské vody, zvětráváním pyritu
Výskyt: Kobeřice u Opavy; Polsko, Rakousko, Itálie, Španělsko
Použití: průmysl stavebních hmot (sádra, cementy), lékařství (sádrový obvaz) 

VII. Fosforečnany

Fosforečnany jsou soli kyseliny fosforečné. 

Jejich hlavním zástupcem je apatit. 

Apatit a několik dalších minerálů fosforu je magmatického původu. Po zvětrání nerostů s obsahem fosforu v půdě, se fosfor dostává do rostlin a s nimi pak do koster, zubů a výkalů obratlovců. 

Na korálových ostrovech v Tichém oceánu jsou významné usazeniny guana (trusu mořských ptáků s velkým obsahem fosforu).

APATIT

Složení: fosforečnan vápenatý s fluórem, chlórem a vodou, Ca5(PO4)3(OH,F,Cl)
Soustava: šesterečná
Vzhled: krystaly tabulkovité, sloupcovité, jehlicovité, též zrnitý, kusový
Barva: zelený, hnědý, světle fialový
Vryp: bílý
Tvrdost = 5
Hustota = 3,2
Další vlastnosti: neštěpný
Vznik: z magmatu; z nahromaděných zbytků organismů (tzv. fosforit)
Výskyt: Písecko (pegmatity), Horní Slavkov, Cínovec; Rusko (poloostrov Kola)
Použití: výroba hnojiv, kys. fosforečné a dalších sloučenin fosforu
Poznámka: Mikroskopické krystalky apatitu se vyskytují v kostech a zubech obratlovců včetně člověka. 

VIII. Křemičitany

Křemičitany neboli silikáty jsou sloučeniny oxidu křemičitého (SiO2). 

Tyto minerály jsou největší třídou nerostů a jsou také nejdůležitější součástí zemské kůry.

Jsou také součástí kamenných meteoritů.

Důležité křemičitany jsou živce, slídy, granáty, amfiboly a pyroxeny (tedy téměř všechny horninotvorné nerosty). V přírodě jsou hojné a rozšířené, především jako součásti hornin. Křemičitany mohou mít velmi komplikované složení a strukturu. Mají rozmanité vlastnosti, nekovový vzhled, jsou zbarvené a v tenkých lupíncích průhledné. Většinou jsou lehké, tvrdé (výjimka je mastek) a těžko tavitelné. V kyselinách se rozkládají málo nebo vůbec. Vznikají z magmatu a z horkých nerostů nebo také zvětráváním jiných křemičitanů (kaolinit).

BIOTIT (tmavá slída)

Složení: hlinitokřemičitan draslíku, hořčíku a železa s obsahem vody a fluoru, K(Mg,Fe)3(OH,F)2AlSi3O10
Soustava: jednoklonná (krystaly jsou velmi podobné šesterečným)
Vzhled: tabulky, lupínky
Barva: hnědý až černohnědý
Vryp: bílý, šedý
Tvrdost = 2,5 - 3
Hustota = 3,0
Další vlastnosti: vynikající štěpnost v rovině tabulek, pružnost
Vznik: z magmatu, přeměnou jílových minerálů
Výskyt: nejběžnější slída - horniny vyvřelé (žuly, pegmatity - Budislav u Litomyšle) i metamorfované (svory, ruly); Švédsko, Kanada, Brazílie, Grónsko
Použití: izolační materiály 

MUSKOVIT (světlá slída)

Složení: hlinitokřemičitan draslíku a hliníku s obsahem vody a fluoru, KAl2(OH,F)2AlSi3O10
Soustava: jednoklonná (krystaly jsou velmi podobné šesterečným)
Vzhled: tabulky, lupínky
Barva: bezbarvý, bělavý, nazelenalý, s perleťovým leskem
Vryp: bílý
Tvrdost = 2 - 2,5
Hustota = 2,8
Další vlastnosti: vynikající štěpnost v rovině tabulek, pružnost (lupínek se po ohnutí narovná)
Vznik: z magmat s vysokým obsahem křemíku, přeměnou jílových minerálů
Výskyt: často spolu s ortoklasem (žuly, ruly), ve svorech, největší krystaly v pegmatitech (např. Kříženec u Mar. Lázní); Anglie, Rusko (Ural), Indie, USA (Dakota)
Použití: izolační materiál - žáruvzdorná okénka ("americká" kamna), optika 

GRANÁT

Složení: křemičitan s proměnlivým obsahem hliníku, hořčíku, železa a vápníku; hořečnatý granát se nazývá pyrop nebo také český granát, Mg3Al2(SiO4)3, železnatý granát je almandin, Fe3Al2(SiO4)3.
Soustava: krychlová
Vzhled: krystalovaný nebo okrouhlá zrna
Barva: různé odstíny červené až červenofialový
Vryp: bílý
Tvrdost = 7
Hustota = 3,5 - 4,5
Další vlastnosti: neštěpný
Vznik: Nejběžnější granát je almandin, častá součást přeměněných hornin (fylity, svory, ruly, amfibolity).
Výskyt: almandin - Jeseníky (ve svorech), okolí Čáslavi (v rulách), Indie, Madagaskar, Srí Lanka; pyrop - ve štěrcích v okolí Třebenic (České středohoří); Jihoafrická rep., Rusko (Jakutsko)
Použití: drahé kameny, hodiny, brusivo, řezání vodním paprskem 

Mastek

Olivín

Ortoklas

Topaz

Turmalín

IX. Organické minerály

Liší se ode všech předcházejících tříd původem, protože vznikly rozkladem organismů. 

Nejznámějším zástupcem je jantar, který vznikl zkameněním pryskyřic třetihorníc stromů.

JANTAR

Složení: zkamenělá pryskyřice
Soustava: amorfní
Vzhled: nepravidelné zaoblené hlízy, zrna (byly nalezeny exempláře velikosti lidské hlavy o váze přes 10 kg), mastný lesk
Barva: medově žlutá, oranžová
Vryp: bělavý
Tvrdost = 2 - 2,5
Hustota = 1,05 - 1,09
Další vlastnosti: lasturnatý lom, nemá štěpnost
Vznik: zkamenění pryskyřic stromů
Výskyt: pobřeží Baltského moře, Rusko u Kaliningradu, Čína, Kanada
Použití: šperky
Poznámka: obsahuje zkameněliny hmyzu a různých rostlin, třením vzniká náboj statické elektřiny, jantar lze zapálit 

Přírodní skla

 (nepatří do mineralogického systému)

Přírodní látky sklovité povahy, které nemají jednotné chemické složení. 

Nejznámější z nich jsou tektity - skla spojovaná s kosmickými tělesy. 

České tektity se nazývají vltavíny, podle řeky Vltavy, v jejímž povodí se nalézá většina jejich lokalit.

VLTAVÍN 

Složení: křemité sklo
Vzhled: různé tvary, povrchová skulptace ("naleptaný" povrch), hmotnost kolem 8 g
Barva: zelená, hnědozelená, černozelená
Vryp: bílý
Tvrdost = 5,5 - 6,5
Hustota = 2,21 - 2,96
Další vlastnosti: skelný lesk
Vznik: jsou považovány za meteoritická skla, která vznikla při dopadu meteoritů na zem
Výskyt: jihočeské pánve, okolí Třebíče
Použití: šperky
Poznámka: předpokládá se, že mají původ v meteorickém kráteru Ries v Německu 

DRAHÉ KAMENY

Rozdělení na drahokamy a polodrahokamy je komerční rozdělení minerálů.

Důležitým parametrem je vzhled (kvalita a velikost), tvrdost (odolnost a trvalost) a dostupnost (vzácnost).

TY NEJCENNĚJŠÍ DRAHOKAMY MUSÍ SPLŇOVAT VŠECHNY TŘI PARAMETRY NARÁZ - BÝT VZÁCNÉ, KVALITNÍ A S VYŠŠÍ TVRDOSTÍ.

Drahokamy.

Mezi nejznámější drahokamy patří diamant, safír, rubín, smaragd, zirkon, akvamarín a další.

Velikost drahokamů se určuje v karátech (jednotka hmotnosti původně podle semen svatojánského chleba - nyní 0,2g).

Diamant je nejznámější a jeden z nejcennějších drahokamů. Existuje kromě čiré formy i jako zabarvený (žlutý, černý, modrý..)

Velmi často se diamant nazývá chybně briliantem.

Briliant - je jen typ výbrusu, často se takto zpracovávají i jiné čiré minerály, včetně barevných průhledných (křišťál, zirkon, akvamarín...)

Safír a rubín jsou velmi ceněné drahokamové varianty korundu.

Safír je cennější a vzácnější než rubín.

Smaragd a akvamarín jsou drahokamové odrůdy berylu.

Smaragd často dosahuje ceny diamantu.

Topaz a jeho barevné varianty jsou také často využívány ve šperkařství

Opál je ve většině svých variant polodrahokam, ale existuje i ceněná drahokamová varianta dnes těžená hlavně v Austrálii

Zirkon je velmi často používaný drahokam, často ve své syntetické podobě.

Podle některých pramenů je zirkon řazen do skupiny polodrahokamů (protože je sice krásný a tvrdý, ale není vzácný a je celkem levný).

To je obecně dnes problém (s kategorizací) u mnoha ostatních drahokamů, které se vyrábějí uměle (synteteticky)

OBECNĚ SE ŘADA MINERÁLŮ POHYBUJE ZÁROVEŇ V KATEGORII DRAHOKAM I V KATEGORII POLODRAHOKAM!

..VEDLE NA OBRÁZKU VIDÍTE 4x BRILIANTOVÝ BRUS...ZIRKON, DIAMANT, MOISSANIT (syntetický karbid křemíku) a SWAROVSKI CRYSTAL (většinou sklo)...ROZDÍL VE VZHLEDU MINIMÁLNÍ...V CENĚ OHROMNÝ (zirkon a swarovski v řádech deseti až stokorun, moissanit stokorun až tisícovek a diamant od desetitisíců za nejmenší po desítky a stovky milionů za ty nejvetší)

Polodrahokamy

Polodrahokamy jsou minerály, u kterých je nenaplněn některý z parametrů pro drahokamy.

Například je vzhledný, ale je měkký (ve šperku by se brzy zničil). Nebo není vzácný..a tak podobně.

Mezi polodrahokamy patří celá řada různých minerálů - granát, chalcedon, ametyst, opál (varianta drahý opál je drahokam), achát, jaspis, malachit, fluorit, jantar, vltavín...a mnoho dalších.

Petrologie - HORNINY - úvod.

Petrologie (petrografie) je ve své podstatě empirická věda založená především na pozorování. 

Znaky jako barva, minerální složení, struktura a textura jsou studovány a používány jako základ pro rozčlenění palety v přírodě se vyskytujících hornin do skupin, kterým petrologové přiřazují názvy.

Petrogenetické studie kombinují různé experimentální a teoretické postupy a používají induktivní a deduktivní zdůvodnění k vyslovení závěru o původu horniny a jejím vývoji v čase.

Petrografie, na rozdíl od botaniky či chemie nepracuje s druhy přirozenými, vzájemně od sebe ostře ohraničenými základními jednotkami systému.

Řada hornin představuje zpravidla směsi, které plynule přecházejí jedna do druhé nejen v rámci skupiny, ale i mezi skupinami navzájem.

Nejsou tedy druhem v pravém slova smyslu, ale jakousi uměle vytvořenou jednotkou.

Jejich rozdělení a vzájemné vymezení není přirozené, ale pouze dohodnuté.

Hornina je soubor minerálů v tuhém stavu; horniny se vzájemně liší minerálním složením, fyzikálními vlastnostmi a stářím.

Většina hornin se skládá ze dvou a více minerálů.

Horniny tvořené výhradně jedním minerálem jsou takzvané monominerální horniny.

Horniny se podle geneze (vzniku) dělí na skupiny:

1) Primární: magmatické ( vyvřelé)

2) Sekundární: sedimentární (usazené)

3) Sekundární: přeměněné (metamorfované)

Vyvřelé horniny.

Vyvřelé horniny vznikají krystalizací, z malé části též sklovitým tuhnutím magmatu. Při postupném ochlazování magmatické taveniny krystalizují jednotlivé horninotvorné minerály a vytvářejí se magmatické horniny. Charakter horniny, která z magmatu vznikne, je závislý nejen na složení samotného magmatu, ale často též na fyzikálních podmínkách prostředí, ve kterém tuhnutí magmatu probíhá.

V hlubších částech zemské kůry tuhne magma pomalu. Za takových podmínek vznikají horniny s jednotlivými, obvykle již makroskopicky rozlišitelnými minerály.

Jestliže se však magma rozlévá na zemský povrch nebo na mořské dno, dochází k jeho velmi rychlému ochlazování. Proto není také dostatečný časový prostor k tomu, aby se mohly vytvořit makroskopicky pozorovatelné minerály, a vznikají tak nerosty zpravidla jen mikroskopických rozměrů.

Proniká-li magma do trhlin a puklin v zemské kůře, tuhne v nich v podobě tzv. žil.

Podle geologické pozice se magmatické horniny dělí na tři skupiny:

1. Hlubinné horniny se vytvořily zpravidla v hlubších částech zemské kůry, příp. až ve svrchním plášti. Tvoří převážně velká tělesa nepravidelných tvarů.

Žula (granit)

Je nejrozšířenější hlubinnou vyvřelinou. Je to zpravidla středně zrnitá hornina, modrošedé, šedobílé nebo načervenalé barvy. Hlavními minerály jsou šedavý křemen, bílý nebo načervenalý draselný živec a bělavý plagioklas, světlé lupínky muskovitu a tmavé lupínky biotitu. V podřadném množství jsou zastoupeny hlavně apatit a zirkon, někdy andaluzit, turmalín, spíše výjimečně i amfiboly či pyroxeny. Struktura bývá stejnoměrně zrnitá nebo porfyrická, výjimečně kulová. Žula je ceněný technicky využívaný kámen.

Dále do této skupiny hornin například patří gabro a pegmatit.

2. Výlevné horniny vznikají z lávy, tj. z magmatu, které dosáhlo úrovně zemského povrchu. Nejčastěji vytvářejí příkrovy, proudy nebo kupy.

Bazalt (čedič)

Je nejrozšířenější výlevnou horninou vůbec. Je to celistvá, většinou šedočerná hornina, která je tvořena hlavně bazickým plagioklasem (labradorit až anortit). Dále obsahuje často například olivín. Zajímavá je jeho sloupovitá odlučnost. Čedič je ceněný technicky využívaný kámen.

Dále do této skupiny hornin například patří andezit, fonolit (znělec) a ryolit.

3. Žilné horniny tvoří menší deskovitá tělesa, která se formují v zemské kůře. Bývají obvykle příkře orientovaná k zemskému povrchu a vytvářejí velmi dlouhé pruhy, označované jako žíly. Dosahují velmi různé mocnosti (od několika cm po desítky metrů) a délky (od desítek metrů do desítek km).

Vnitřní geologické děje.

Vnitřní geologické děje budují zemský povrch a vytvářejí na něm nerovnosti.

Vnitřní geologické děje způsobuje vnitřní energie Země.

Mezi vnitřní geologické děje patří poruchy zemské kůry, sopečná činnost, zemětřesení a pohyby litosférických desek.

Poruchy zemské kůry.

Vznikají působením tahových a tlakových sil a způsobují deformace zemské kůry (tektonické poruchy).

Vrásy.

K zvrásnění dochází dlouhodobým stlačováním, ale nedojde k porušení souvislosti vrstev (jen se prohýbají).

Zlomy.

Vznikají krátkodobějším, ale intenzivnějším stlačováním nebo roztahováním, přičemž dojde k porušení souvislosti vrstev (zlomí se, přeruší se).

Takto vznikají příkopové propadliny a pásemná pohoří .

Zemětřesení.

Zemětřesení způsobují krátkodobé otřesy zemské kůry (vlivem pohybů litosférických desek).

Epicentrum je místo ne zemi, které je nejblíže hypocentru, otřesy sem dorazí nejdříve a jsou nejsilnější.

Hypocentrum je místo vzniku otřesu pod zemí, vlny se odsud šíří všemi směry.

Seismograf je přístroj, který graficky zaznamenává otřesy země.

Richterova stupnice je obodovaná síla zemětřesení od 0 do 9.

Je li epicentrum zemětřesení ve vodě (moře, oceán) vniká tsunami (ničivá přílivová vlna).

Sopečná činnost-vulkanismus.

Vulkanická činnost vzniká v místě zlomů zemské kůry a na okrajích litosférických desek.

Vulkanická činnost souvisí se vznikem a pohybem magmatu.

Při vulkanické činnosti často vzniká sopka (vulkán).

Činnost vulkánů doprovází kouř z kráteru, exploze nahromaděných plynů (popel, CO2, H2O páry, sirovodík) a magmatu.

Magma, které se dostane na povrch, se nazývá láva.

Činnost vulkánů může být pro své okolí destruktivní (výrony žhavé lávy, plynů a popela).

S vulkanickou činností souvisí také vřídla (horký minerální pramen (rozpuštěný CO2 a minerální látky) a gejzíry (horké minerály vystřikující pramen ze země v pravidelných intervalech).

Využití vulkanické činnosti není nikterak rozšířené, ale v některých oblastech (Island) slouží i k výrobě elektřiny a vytápění.

Půdy na sopečných horninách jsou velice úrodné.

Pohyby litosférických desek.

Litosférické desky prakticky plavou po astenosféře.

Jejich pohyb je vyvoláván tepelnými proudy z nitra Země.

Litosférické desky rozdělujeme na kontinentální a oceánské.

Rozlišujeme tři druhy pohybu litosférických desek.

Pohyb litosférických desek od sebe, kdy vznikají například příkopové propadlin a středo oceánských hřbetů (podmořských sopečných pohoří).

Pohyb litosférických desek k sobě, kdy se oceánské desky se podsouvají pod kontinentální (oceánská se taví). V těchto oblastech se magma často dostává na povrch a vznikají sopky. Při těchto pohybech se také uvolňuje nahromaděná energie formou zemětřesení. Také se mohou proti sobě pohybovat dvě oceánské desky a dochází k podsouvání jedné pod druhou. Při pohybu dvou kontinentálních desek dojde ke srážce a k vrásnění za vzniku pohoří (srážkou Indie a Euroasie vznikli Himaláje).

Desky se také mohou pohybovat vedle sebe.

Vnější geologické děje

Vnější geologické děje rozrušují a zarovnávají zemský povrch.

Nezanedbatelná je jejich tvořivá činnost (vznik, transport a ukládání úlomků hornin).

Jsou primárně vyvolány energií Slunce.

Zvětrávání.

Je proces, kdy dochází k rozpadu nebo rozkladu hornin, rozlišujeme mechanické nebo chemické.

Hornina, která zvětrává, se nazývá mateční hornina.

Při mechanickém dochází k rozpadu horniny působením různých činitelů, přičemž se nemění chemické složení horniny.

Vlivem změn teplot dochází k rozpínání a smršťování a narušení horniny.

Vlivem mrazu voda v puklinách zmrzne a rozšíří pukliny a následně naruší homogenitu horniny.

Působením větru dochází k obrušování hornin.

Kořeny rostlin způsobují a následně zvětšují praskliny v hornině.

Vlivem chemického působení dochází k rozkladu horniny a přeměně minerálů, přičemž se mění i chemické složení horniny. Například působením CaCO3 + H2O + CO2 vzniká Ca(HCO3)2.

Působení gravitace.

Jedná se o sesuvy půdy a hornin (hlavně po vydatném dešti).

Činnost vody.

Souvisí s koloběhem vody.

Část vody, která padá na zemský povrch, se vypaří zpět do atmosféry, část (povrchová voda) po povrchu steče a část (podzemní voda) se vsákne.

Voda utváří vzhled krajiny, modeluje říční údolí, zaobluje a usazuje úlomky hornin.

Dešťová voda vytváření stružek na svazích, modeluje pískovce (vytváří skalní města) a způsobuje eroze půdy.

Vodní tok u řek rozdělujeme podle vlivu na zemský povrch na horní tok, střední tok a dolní tok.

Na horním toku má voda velký spád, je rychlá a dravá. Řeka zde odnáší i velké úlomky hornin a vymílá dno do tvaru. Voda je zde čistá a studená, hodně okysličená. Častěji zde vznikají vodopády.

Ve středním toku je voda pomalejší a má širší koryto ve tvaru necek \_/. Voda unáší menší úlomky a je teplejší, zakalená a méně okysličená. Řeka vytváří takzvané meandry.

V dolním toku teče velice pomalu, je teplá, zakalená a široká.

Koryto má do tvaru U a usazují se zde ve zvýšené míře i jemné částice. Místo, kde se řeka vlévá do moře, se nazývá delta.

Krasové útvary.

Krasové útvary vznikají tam, kde jsou rozpustné horniny (vápenec, dolomit)

V krasových jeskyních nalézáme takzvané krápníky (stalagmit, který roste ze země, stalaktit, který roste ze stropu a stalagnát, který spojuje strop a zem)

Ponor je místo, kde se voda dostává do podzemí.

Vývěr je místo, kde se voda dostává na povrch.

Propast vzniká propadnutím stropu krasové jeskyně.

Činnost moře.

Nejrušivěji působí tzv. slapové jevy (příliv a odliv, které jsou vyvolány gravitací Měsíce)

Tvořivá činnost moře spočívá v usazování materiálu, rušivá činnost v obrušování skal a pobřeží (při příboji).

Činnost ledovců.

Ledovec potřebuje ke vzniku nízkou teplotu a dostatek sněhových srážek (polární oblasti a vysoká pohoří).

Rozlišujeme ledovce horské a pevninské.

Pevninské ledovce mají mnohem větší než horské (tloušťka až 3 - 4 km) a pokrývají velké části pevniny (Antarktida, Grónsko).

Nalézáme zbytky po dobách ledových, tzv. bludné balvany (osamocené balvany, které v minulosti přinesl ledovec).

Horské ledovce vznikají v ledovcovém karu (kotli).

Ledovce obecně při postupu dolů se svahu obrušují materiál pod sebou a před sebou tlačí netříděný materiál, přičemž zanechávají v údolí po sobě rýhy ve tvaru U.

Nánosy před ledovcem se nazývají morény.

Činnost větru.

Nejvíce se projevuje v suchých krajinách bez vegetace (pouště), kde je nezpevněný materiál (např. pískovec). Vítr odnáší drobné částice a ty mohou obrušovat další materiál (vznikají pískovcová města).

Některé částečky se zase usadí a vznikají tzv. písečné duny a sprašové návěje.

Těmto vlivům se bráníme vysazováním větrolamů.

Činnost člověka a organismů.

Organismy se podílejí na vzniku úrodných půd a v mořích na tvorbě korálových útesů a ostrovů (atolů).

V minulosti se podíleli na tvorbě ropy, zemního plynu, uhlí a rašeliny.

Činnost člověka je většinou rušivá. Lidé také podstatně znečišťují ovzduší, půdu a vodu.

Lidé utváří vzhled krajiny zemědělskou činností, výstavbou sídel a komunikací a těžbou.

Vnější geologické děje - činnost člověka.

Činnost člověka.

Činnost člověka, jako krajinotvorného prvku, je z časového hlediska vývoje planety zanedbatelná.

Člověk působí na okolní krajinu několik tisíc let, z toho intenzivně jen posledních 100 až 200 let.

Člověk však krajinu jistojistě proměňuje a důsledky jeho činnosti jsou různé.

Některé jsou viditelné na první pohled, jako třeba krajina poškozená těžbou nerostných surovin, zemědělskou činností nebo dopravní infrastrukturou.

Jiné lze zjistit až na základě pozorování v delším časovém období, jako např. klimatické změny nebo vymírání rostlinných a živočišných druhů.

Na druhé straně však člověk svojí činností řadu příležitostí pro nejrůznější organismy vytváří (byť v drtivé většině neúmyslně).

Příkladem mohou být louky, které vznikly systematickým odlesňováním, staré lomy, rybníky a další.

Prakticky žádná část obydleného území se působení lidské činnosti nevyhnula.

Člověk začal výrazně měnit krajinu už v období, kdy se ze sběrače stal pastevec a především rolník. Ten kácel a žďářil (vypaloval) les a orbou vytvářel zemědělskou krajinu.

Větší zásahy přicházejí s průmyslovou revolucí, kdy kolem řek vznikají rozsáhlé továrny.

Zřejmě nejdramatičtější zásahy do krajiny se však datují v období posledních 50 - 60 let.

Tehdy došlo k mohutnému rozmachu těžkého průmyslu a energetiky, zprůmyslnění zemědělské a lesní výroby.

Vznikají rozsáhlé městské aglomerace, složité spleti komunikací, mohutné haldy, obrovské lány zemědělské půdy, vybetonované toky a monokulturní lesy.

Činností člověka se také například podstatně rozšiřují pouště a ubývá pralesů.

V souvislosti s nimi se také objevují první ekologické otázky a uvědomění si rozsahu a možností dopadu lidské činnosti na okolí.

Těžba surovin.

Jedním z nejdestruktivnějších odvětví lidské činnosti, narušujícím krajinu, je těžba surovin.

Zemská kůra je zdrojem pevných, kapalných a plynných nerostných surovin. Jejich těžba má značný vliv na krajinu a životní prostředí. Celosvětově se ročně vytěží několik km3 látek označovaných jako nerostné suroviny.

Různé způsoby těžby mají různý vliv na další vývoj krajiny. Doposud převládají mechanické způsoby těžby nerostných surovin. Mechanická (ale i chemická) těžba značně porušuje vzhled krajiny nejen vlastní těžbou, ale i následným zpracováním.

Hnědé uhlí, některé rudy (měděné rudy), stavební a keramické hmoty a sklářské suroviny se těží povrchově v lomech a tak vznikají rozsáhlá odkrytá a odtěžená území. Vzhled krajiny narušují nejen lomy a vytěžené jámy, ale i výsypky odpadního materiálu a často neprovedená demontáž technických zařízení u vytěžených ložisek. Rozrušování hornin v lomech odstřelem, jejich další úprava drcením a odvoz surovin je také velkým zdrojem hluku a prachu.

Při chemickém způsobu těžby vychází suroviny na povrch v upravené podobě (např. kuchyňská sůl a uran se získávají i podzemním loužením hornin). Chemické způsoby těžby ohrožují povrchové i podzemní vody. Velkým problémem u tohoto způsobu těžby bývají rozsáhlá odkaliště a velká spotřeba vody. Známý je únik toxických kalů v Maďarsku.

Hlubinná těžba uhlí a rud (drahých kovů, uranu) nevyvolává tak rozsáhlé přemisťování materiálu jako těžba povrchová. Avšak i při hlubinné těžbě vznikají haldy tvořené hlušinou vyvezenou z dolů a odpady z úpraven uhlí a často také různé usazovací nádrže (odkaliště).

Hlubinná těžba je provázena deformacemi zemského povrchu (poklesy poddolovaných území). Tyto terénní poklesy se nazývají pinky.

Poklesy vedou až k úplné destrukci původního reliéfu krajiny, povrchové vodní sítě a režimu podzemních vod.

Ropa a zemní plyn jsou vynikající energetické suroviny a výchozí látky pro řadu chemických výrobků. Jejich těžba, výstavba potrubí, a doprava mohou mít nepřízniví vliv na životní prostředí.

Nezanedbatelný vliv na ráz krajiny mají také umělé vodní nádrže (přehrady) a zastavěné rozsáhlé plochy větrnými a solárními elektrárnami.

V posledních letech se velká pozornost věnuje takzvané rekultivaci postižených území. Velký důraz se také klade na obnovu původních lesů a pralesů. Existují také globální snahy o snižování emisí.

Všechny tyto aktivity jsou velmi finančně náročné. 

Půdy.

Půdami pokrytá nejsvrchnější část zemské kůry.

Působením vody, vzduchu a organismů se nejsvrchnější část zvětralin postupně mění v půdu. Půda se podstatně liší od matečních hornin i od zvětralin, ze kterých vznikla. Odlišuje se svým složením, barvou a hlavně úrodností.

Půda se skládá z neživé a živé složky (anorganické a organické).

Neživými částmi půdy jsou částečky jílu, hlíny, v některých půdách i písku a větší či menší kamínky. 

Zdrojem organických látek jsou ve větší míře odumřelé organismy rostlin, živočichů a jejich exkrementy.

Rozkladem organických zbytků vzniká humus, často s obsahem minerálů.

Podle převládajících pevných částeček půdy rozlišujeme různé druhy půd: půdy písčité, hlinité a jílovité.

Všechny složky půdy navzájem souvisejí a dodávají půdě úrodnost. 

Úrodnost je nejcennější vlastnost půdy. Je to schopnost půdy poskytnout rostlinám dostatek živin, vody a vzduchu, které potřebují k životu a k zajištění úrody.

Člověk záměrně úrodnost půdy zvyšuje vhodným obděláváním, hnojením, zavodňováním a odvodňováním.

Půdu, kterou lidé využívají k pěstování zemědělských plodin, nazýváme zemědělská půda. 

Největší část zemědělské půdy tvoří pole s ornou půdou. Nejsvrchnější část půdy, kterou zemědělci obdělávají, se nazývá ornice.

Půda je v některých oblastech obhospodařována člověkem nepřetržitě po mnoho tisíc let.

V ČR je orná půda chráněná zákonem. 

Nejúrodnější půdy jsou černozemě.

Nejrozšířenější půdy teplých oblastí jsou hnědozemě.

Nejrozšířenější lesní půdy jsou hnědé lesní půdy.

Nejrozšířenější půdy na vápnitém podkladu jsou rendziny (vápenatky).
Nejméně vyvinuté nezaplavované půdy jsou rankery.
Nejtěžší půdy jsou glejové.
Nejkyselejší půdy horských oblastí jsou podzoly.
Nejzásaditější půdy jsou zasolené půdy.
Nejvíce zdevastované půdy jsou haldy, skrývky a odvaly...

Vznik života na Zemi.

Na vznik života na zemi panují různé názory - náboženské, konspirativní a vědecké.

Náboženské názory zpravidla tvrdí, že za vznikem života na zemi je nějaká nadpřirozená síla (bůh).

Konspirativní teorie například tvrdí, že život na zemi existuje díky mimozemským civilizacím, které ho na zemi naimplantovali.

Částečně vědeckou teorií je, že Vznik života na Zemi aktivovaly látky z vesmíru (například po srážce země s kometou).

Vědecké teorie vychází zejména z pozorování zbytků dřívějších forem života (fosilií) za použití dalších vědních oborů (geologie, biologie, chemie, genetika, aj.).

Mezi hlavní vědecké teorie vzniku života patří Darwinova evoluční teorie.

Dle současných vědeckých poznatků lze tvrdit, že život na zemi vznikl před cca 4 mld. let v takzvaném praoceánu.

Nejstaršími zaznamenanými organismy na Zemi jsou bakterie a sinice (otisky bakteriálních buněk byly nalezeny v horninách starých 3,8 mld. let).

Vývoj Země je rozdělen na éry, útvary a epochy.

Historickým vývojem země se zabývá historická geologie, která zahrnuje obory stratigrafie, paleoklimatologie, paleogeografie, paleontologie (nauka zabývající se vývojem života na Zemi) aj..

Z chemicko-biologického hlediska rozlišujeme tři etapy vzniku života.

V té první byla země vystavena UV a kosmickému záření (neexistovala ozónová vrstva).                                                        V atmosféře probíhaly elektrické výboje, sopečné výbuchy a za těchto podmínek vznikají z jednoduchých anorganických látek (CO, CO2, NH3, HCN, vodní pára, CH4, acetylen) vznikají složitější organické sloučeniny (aminokyseliny). 

V druhé etapě vznikají z aminokyselin bílkoviny (proteiny), které jsou základní složkou všech živých organismů. 

A v té třetí se bílkoviny shlukují v koacerváty z nichž se vyvinuly předchůdci buněk. 

PRVOHORY

DRUHOHORY

TŘETIHORY

ČTVRTOHORY

STAROHORY

Prekambrium

Země vznikla před 4,7 mld. let. Prekambrium trvalo asi 4 mld. let, což je více než 4/5 jejího stáří.

Na počátku prekambria velmi často pronikalo na povrch Země horké magma. Nejdříve vznikaly bazické a ultrabazické horniny, u kterých bylo později působením zvýšené teploty a tlaku změněno složení.Od nejstaršího prekambria vznikala postupně horstva.Vítr, voda a změny teploty horstva rozdrobovaly na ostrohranné bloky, valouny a štěrk.

Jedny z prvních 3 - 4 mld let starých organismů jsou prokariotické buňky podobné dnešním bakteriím. První organismy si vystačí s živinami rozpuštěnými ve vodě. Jejich přísun se ale postupně snižuje a organismy jsou nuceny si začít vyrábět vlastní potravu. Začínají využívat fotosyntézu. První takové organismy se objevují před 3 mld. let. Jsou to modrozelené řasy, jejichž životní činností vznikají stromatolity. Stromatolity jsou kopky zvrstvených hornin, které se nachází v mělké vodě. První mnohobuněčné organismy se objevují asi před 1mld. let. Před 680 miliony let se totiž objevují první skupiny organismů s měkkým tělem.

PRVOHORY

Kambrium (600-500 mil. let)

Na Zemi se nachází mohutný kontinent Godwana a několik menších bloků.

Nejdůležitější a nejběžnější skupinou kambria jsou trilobiti, archeocyáti, ramenonožci a stromatoliti. Mezi měkkýši se jako první objevují přílipkovci, dále plži a mlži, hyoliti, graptoliti, a na konci kambria také hlavonožci. Vzácně se vyskytují ostnokožci.

Suchozemský život téměř jistě není vyvinut.

Ordovik (500-400 mil. let)

Na počátku ordoviku moře postupuje výrazně do pevniny a na jeho konci při velkém zalednění je voda vázána v ledovcích a hladina oceánu se snižuje.

Na počátku ordoviku je většina živočichů primitivní, ale na jeho konci už existují všechny důležité skupiny bezobratlých živočichů a objevují se první obratlovci. Na konci ordoviku probíhá obrovské vymírání, pravděpodobně spojené se zaledněním a s ním spojeným snížením hladiny oceánů a zmenšením obsahu šelfových moří.

Hojní jsou ramenonožci. Poprvé se objevují mechovky a korály, hvězdice, hadice, ježovky a lilijice. Hojní jsou skořepatci a graptoliti.

Objevuje se první život na pevnině.

Silur (435 - 415 mil. let)

Vzniká superkontinent Euro-Amerika.

Silur je z hlediska vzniku horstev v některých oblastech obdobím významných zdvihů. Je to období mořských regresí.

V siluru se sice neobjevuje žádná z nových hlavních skupin organismů, ale původním skupinám se, až na výjimky daří. V mořském prostředí se vyskytují ostrakodi. Ve svrchním siluru jsou hojní hrotnatci a měkkýší. Vedle bezčelistnatých ryb se vyskytují trnoploutvé a pacéřnaté ryby.

Poprvé se objevuje suchozemské květena.

Devon (415 - 365 mil. let)

V moři se velmi daří živočichům i rostlinám, poprvé se objevují moderní ryby, daří se i suchozemským rostlinám. Bezobratlí živočichové úspěšně kolonizují zemi a objevují se první obojživelníci.

Nejvýznamnějšími živočichy jsou patrně amonoidní hlavonožci Mlži obývají pobřežní písčiny i oceán, ale také vystupují první plži na souš. U některých členovců (mnohonožky, škorpioni, pavouci) se vyvíjejí tracheje - dýchací orgány.

Karbon (365 - 300 mil. let)

Obrovský hmyz dobývá vzduch (až metrové stonožky v tropických uhelných močálech). V močálech a pánvích vznikají obrovská ložiska uhlí.

Godwana se posunuje na sever a sráží se s Evropou a Jižní Amerikou, blok Sibiře s východní Asií a také se poprvé spojuje Evropa s velkou částí severní Číny..

Ubývá trilobitů. Hojní jsou ramenonožci, mlži a plži. Explozivně se vyvíjí hmyz a na suchou zem vystupují různorodí obojživelníci a vyvíjejí se první plazi. Ve sladkých vodách jsou hojné paprskoploutvé ryby a trnoploutvé ryby.

V karbonu jsou poprvé v historii Země pokryty velké části kontingentů bylinnou a stromovitou flórou. Převládají plavuně a přesličky. Hojné jsou také kapraďosemenné rostliny a objevují se první jehličnaté rostliny.

Perm (300 - 245 mil let)

Klima se po kolizi kontinentů a vzniku rozsáhlé pevniny postupně vysušovalo, až získalo charakter pouště.

Kontinenty se v porovnání s karbonem výrazně nemění, klima je stále sušší, ledovce z větší části tají a nastává mírné klima se střídáním ročních období. Po vzniku horstev karbonu následují v permu četné výlevy láv.

Vymírají trilobiti, celé skupiny ramenonožců, ustupují výtrusných a kapraďosemenných rostlin. Naopak prudce se vyvíjí plazi a nahosemenné rostliny. Perm je ve znamení celkového rozvoje obratlovců, ryby jsou běžné v moři i ve sladkých vodách a rozvíjí se plazi s některými savčími znaky.

DRUHOHORY

Trias (245 - 205 mil.let)

Superkontinent Pangea se začíná rozpadat na menší celky. Klima je poměrně teplé a suché.

Začíná se vyvíjet velice úspěšné skupina plazů nazývaná dinosauři. Ramenonožci jsou nadále hojní, ale jsou postupně nahrazováni mlži. Zcela nově se objevují hlavonožci s charakteristickým silně členitým typem švu na povrchu schránky - amoniti. Poprvé nacházíme desetinohé korýše. Často vyskytují žraloci a dvojdyšné ryby, mořští plazi. Na souších se mohutně rozšiřují nové skupiny plazů (zástupci želv, ichtyosaurů, ještěrek, ptakoještěrů a sauropterigních plazů). Z plazů se vyvíjejí dinosauři. Počátkem triasu jsou kontingenty pokryty porosty pravých přesliček, ale postupně se stále více prosazují i pokročilejší jehličnaté, ginkgovité a cykasovité rostliny.

Jura (205 - 135 mil. Let)

Plazi ovládají pevninu.

Koncem střední jury dochází k velké záplavě, která trvá do jejího konce. Je zaplavena část Severní Ameriky, velká část Asie, část Afriky, Indie a západ Austrálie. Podnebí bylo poměrně teplé a stabilní.

V jurských mořích jsou hojní prvoci. Hlavonožci, zastoupeni skupinou amonitů prožívají vrchol svého rozvoje. Stále více se prosazují ryby kostnaté. Na kontinentech kralují známí dinosauři, vzdušný prostor ovládli pterosauři a ichtyosauři pronikli do mořského prostředí. Fauna obratlovců je obohacena o skupinu praptáků (archeopteryx, archaeornis). Objevují se první nenápadní savci.

Mořská flóra je charakterizována přítomností hnědých řas. Na kontinentech převládají cykasovité a ginkovité rostliny a vzácně najdeme i krytosemenné rostliny.

Křída (145 - 65 mil. let)

Na Zemi se vytvářejí klimatická pásma, výrazně převažuje plocha moří nad kontinenty. Koncem křídy dochází k velkému vymírání silně specializovaných forem druhohorního života.

Koncem křídy dochází sice k přechodnému, ale k zásadnímu zvratu klimatu, při kterém vymírá velká část tehdejšího živočišného světa.

Dna mělkých moří pokrývají četní koráli. Počet druhů ramenonožců se ještě více snižuje. Rozšiřují se nové druhy mlžů a plžů. Obratlovci jsou v mořích reprezentováni četnými kostnatými rybami a vzácně vodními plazi. Souš ovládají mohutní masožraví i býložraví dinosauři. Ovzdušný prostor se musí ptakoještěři dělit s pravými ptáky.

Nejhojnějšími savci jsou mezi vačnatci a hmyzožravci.

Koncem křídy zasahuje druhohorní faunu rána v podobě rozsáhlého vymírání - patrně důsledkem pádem meteoru.

Flóra ve spodní křídě má vesměs stejný ráz jako v juře. V průběhu se však stále více prosazují zástupci krytosemenných rostlin.

TŘETIHORY

Paleogén (65-26 mil. let)

Na kontinentech se bouřlivě rozvíjí savci.

Probíhá několik fází alpínsko-himalájského vrásnění, zbytky Godwany se od sebe definitivně rozdělují a Indický kontinent se tlačí směrem k Asii. Klima je podobné svrchní křídě, dochází jen k mírnému ochlazení.

Fauna měkkýšů je velmi rozšířená v třetihorních mořích, stejně jako členovci (raci, krabi). Hlavonožci jsou po velkém vymírání značně zdecimováni. Dobře prosperující skupinou jsou ježovky. Obratlovci jsou v moři i na pevnině zastoupeni relativně hojnými želvami. Sladké vody obývají staré skupiny krokodýlů. Rychle se rozvíjí ptáci a savci. Rozvíjející se fauna savců se skládá hlavně z koňů, chobotnatců, nosorožců, vepřů a hrochů. Z počátku třetihor už známe mnoho skupin primátů (opice) a začínají se také objevovat i první předkové člověka.

Flóra je poznamenaná prudkým rozvojem krytosemenných a nahosemenných rostlin. Na našem území rostou v této době palmy, magnólie a fíkusy. Mírná pásma pak obývají vrby, topoly, břízy, javory a duby.

Neogén (26 - 1,8 mil let.)

V důsledku příznivého klimatu dochází k masovému rozvoji vegetace a k tvorbě hnědého uhlí.

Rozdělení kontinentů se blíží současnému stavu

Živočišné houby expandují do hlubších částí moře. Obratlovci v mořích jsou zastoupeni rybami a žraloky. Neogén je významný přímých i nepřímých předků člověka ( Dryopithecus, Ramapithecus,. Austrolopithecus). Objevuje se Homo habilis (člověk zručný), nejstarší primát rodu Homo. Chodil vzpřímeně, měl větší obsah mozkovny a používal vědomě opracované nástroje.

ČTVRTOHORY

(1,8 mil. let až doposud)

Člověk kolonizuje Zemi. Charakteristické je střídání dob ledových a meziledových. Probíhá tělesný a duševní rozvoj člověka.

Tato doba je výrazně poznamenaná kontinentálním zaledněním. Klima v dobách ledových je nejen neobyčejně studené, ale i poměrně studené. Doby meziledové jsou vlhčí a podstatně teplejší.

V mořských prostředí žije fauna srovnatelná s dnešní. Velkého rozmachu dosahují savci, kteří osidlují nejen suchozemská prostředí, ale i vodu a vzduch. V dobách ledových jsou hojní koně, mamuti, nosorožci, pižmoni, sobi a mnoho jiných.

Do spodních čtvrtohor zasahuje forma rodu Homo - Homo habilis (člověk zručný), který si již umí vyrábět primitivní kamenné nástroje. Pokročilejší je Homo erectus (člověk vzpřímený), který vyrábí charakteristické kamenné nástroje a umí používat oheň.

Homo sapiens (člověk rozumný) nastupuje ve dvou variantách - Homo sapiens neanderthalensis a Homo sapiens sapiens. Vyrábí dokonalé kamenné a kostěné nástroje, dokáže rozdělat oheň, rozvíjí se jeho řeč a loví již ve vysoce organizovaných tlupách. Homo sapiens sapiens nakonec vyšel díky dalšímu rozvoji intelektu vítězně z konkurenční soutěže.

Flora je v dobách meziledových téměř totožná se současnou květenou.

Paleontologie patří do geologických věd, studuje vyhynulé živočišstvo a rostlinstvo.

Dělí se na zoopaleontologii a fytopaleontologii.

Zoopaleontologie studuje vyhynulé živočichy.

Fytopaleontologie (paleobotanika) studuje vyhynulé rostlinstvo.

Otisky přesliček, plavuní a kapradin

FOSILIE

Paleontologie zkoumá zkameněliny, cizím slovem fosilie. 

Tak jsou označovány zbytky dříve žijících organismů, které se dodnes zachovaly díky procesu zvanému fosilizace (klasická fosilie je starší více než 10000 let).

K tomu, aby se organický zbytek na mořském dně nebo na dně jezera stal zkamenělinou, musí jej co nejdříve překrýt jemnější sediment. Jakmile se dostane do hloubky, jeho organickou hmotu postupně nahradí nerost. 

Častokrát se původní schránka zcela rozpustí, pak však máme možnost najít alespoň výlitky dutiny, která po ní zbyla.

Pravděpodobnost, že se nám zbytek jakéhokoli organismu zachová jako zkamenělina, je však velmi nízká.

Nejstarší důkaz života na Zemi je než 3,5 miliardy let starý.

Austrálie - oblast Pilbara, kde se nachází 3,5 miliardy let starý skalní útvar zvaný Pilbarský kraton. 

Ten představuje jedno ze dvou nejvýznamnějších  nedotčených ložisek půdy, pocházející až z eoarchaika, tedy z nejstarší fáze geologického období tzv. prahor neboli archaika. 

Toto období začíná zhruba před čtyřmi miliardami let. V hydrotermálních barytových žilách zdejších hornin nalezli vědci opakované signály, jež svědčily o existenci vůbec nejstaršího známého života na planetě Zemi.

Nejstarší známé klasické zkameněliny jsou více než 2,5 miliardy let staré.

V České republice můžeme najít nejstarší zkameněliny mikroskopických rozměrů ve starohorních buližnících. Jsou staré zhruba 600 milionů let.

Jsou to jakési řasy, z hornin se však dají získat jen rozpouštěním v kyselinách.

V prvohorách, od spodního kambria, přibližně před 540 miliony let, se na Zemi objevily mnohobuněčné organismy s pevnými schránkami.

Takové již paleontolog může v terénu sbírat a kladívkem vytloukat z horniny.

Zkameněliny pečlivě vytlouká kladívkem z horniny a dále je musí očistit od zbytků okolní horniny.

Očištěná zkamenělina se obvykle konzervuje.

Již v terénu musíme pečlivě označit zkameněliny štítkem a údaji o lokalitě, třeba i číslem vrstvy.

Takové údaje pak doprovázejí zkamenělinu na cestě do laboratoře, sbírek i muzeí. Podle nich se zařadí do muzejního katalogu.

Území ČR patří z regionálního hlediska k dvěma velkým celkům s odlišným geologickým vývojem.

Český masív (Čechy, Morava, Slezsko) a Západní Karpaty (východní část Moravy a Slezska).

Český masív má blokovou stavbu a byl zformován kadomskou orogenezí a výrazně přetvořen variskou orogenezí.

Území je rozděleno systémem hlubinných zlomů (jsou vidět pouze geofyzikálně) na dílčí části - oblasti, regionální jednotky:

• moldanubikum
• kutnohorsko - svratecká oblast
• středočeská oblast (bohemikum)
• oblast sasko - durynská (saxothuringikum)
• oblast lužická (lugikum)
• moravsko - slezská oblast

Západní Karpaty mají stavbu příkrovovou a jsou součástí pásemného pohoří, které vzniklo alpinskou orogenezí

Český masív vzniká spojením starších celků uprostřed prvohor.

Karpatská soustava (Západní Karpaty) vzniká v třetihorách a na jejím konci se dostávají na území dnešního českého státu.

Hranici mezi Českým masívem a Karpatskou soustavou tvoří Karpatská předhlubeň - Znojmo, Brno, Dyjsko - Svratecký a Hornomoravský úval, Moravská brána, až na Ostravsko a Opavsko.

VÝVOJ ČESKÉHO MASIVU

Starohory:

- území je zaplaveno mořem

- vzniká moldanubikum - oblast Vltavsko-dunajská, Českomoravská vrchovina

- probíhá vrásnění kadomské - horotvorné děje - vzniká základ pohraničních hor

Prvohory:

- území stále zaplaveno mořem, vznik mořských usazenin - vápence

- vznik Českého a Moravského krasu, Barrandien (Praha - Plzeň)

- probíhá variské (hercynské) vrásnění, dílčí jednotky jsou zpevněny v jeden celek - vzniká Český masiv

- Český masiv se stal souší, zarovnávání povrchu

- vznik černého uhlí a rudy

Druhohory:

- pokračuje zarovnávání povrchu do roviny

- mělké moře (1/3 území Čech - vzniká Česká křídová tabule (pískovce))

- Jihočeské pánve - sladkovodní usazeniny

Třetihory:

- alpínsko-himálajské vrásnění - rozlámání do bloků

- vznik sladkovodních jezer

- vznik zásob hnědého uhlí, ropy a zemního plynu (Hodonínsko)

- sopečná činnost (České středohoří, Říp)

Na rozhranní třetihor a čtvrtohor vyzdvižení bloků - vznik našich pohraničních hor (Šumava, Český les, Krušné hory a Krkonoše)

Čtvrtohory:

- sopečná činnost (Komorní a Železná Hůrka - nejmladší sopky na území ČR)

- kontinentální ledovec ze skandinávských oblastí zasahuje až k Moravské bráně (zůstali zde po něm bludné kameny, které ledovec přihrnul)

Bludné balvany se nachází v severní části Moravské brány, pochází ze severní Evropy, jsou to důkazy přítomnosti pevninského ledovce v předposlední době ledové před 250-180 tisíci lety, kdy vstoupilo čelo ledovce na území České republiky.

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2007/cislo-4/ne-kazdy-bludny-kamen-je-skutecne-bludny.html

Asi nejpoužívanější definice

Ekologie je věda o vzájemných vztazích mezi organismy a jejich prostředím

Organismy - jedinci téhož druhu i různých druhů

Prostředí - soubor všech neživých (abiotických) a živých (biotických) činitelů v okolí

Jde o vědu zasahující do mnoha oblastí a disciplín, která se snaží vysvětlit interakci (vzájemné vztahy) mezi organismy, jejich vztahy a výměnu energií a materiálů s okolím i vzájemnou přizpůsobivost.

Zkoumá také biodiverzitu v kontextu prostředí (bohatost života v daném ekosystému).

! Ne zcela

správně je výraz ekologie používán jako označení hnutí (postojů), které jsou v současné době chápány také v širším smyslu slova jako ochrana životního prostředí, čili světonázor, v jehož popředí stojí starost o přírodu a její soužití s člověkem (nebo spíše soužití člověka s přírodou).

Správně jde o Environmentalismus (z anglického environment - prostředí).

Environmentalismus usiluje o změnu společenských, politických a ekonomických mechanismů, které životní prostředí poškozují.

Svým objektem je environmentalismus blízký vědnímu oboru environmentalistika, která se zabývá vztahy mezi přírodou a společností, případně ekologii, která se zabývá vztahu mezi organismy a prostředím.

Ochrana přírody a životního prostředí x Hospodářský růst x Trvale udržitelný rozvoj

Člověk obývá planetu Zemi asi 200 tisíc let - po celou tuto dobu se zdálo, že služby, které nám její příroda a krajina poskytuje, jsou neomezené a škody, které působíme, se většinou rychle zacelí. Teprve v posledních několika stoletích se situace zásadně proměnila.

V posledních padesáti letech dramaticky roste počet lidí na Zemi a s ním i jejich potřeby, ubývá přírodních zdrojů a přibývá znečištění všeho druhu, ale rostou i sociální, ekonomické a bezpečnostní problémy. Aktuálně lidstvo již žije na dluh zdrojů a přírody. Při setrvání stávajícího vývoje hrozí lidstvu nezadržitelný kolaps.

Vznikl globální problém a každý z nás, téměř osmi miliard obyvatel planety, se musí začít chovat skromněji a šetrněji k přírodě. Každý z nás musí převzít svůj individuální dílek odpovědnosti za globální stav životního prostředí.

Od okamžiku, kdy bylo zřejmé, že poškozené životní prostředí má přímý vliv na zdraví i životy lidí, začali se odborníci, nevládní organizace i významné instituce počínaje Organizací spojených národů stále systematičtěji zabývat nejen ochranou životního prostředí, ale především možnostmi uspokojování lidských potřeb v souladu s přírodou a krajinou. V osmdesátých letech minulého století OSN vydala knihu, v níž je poprvé definována strategie trvale udržitelného rozvoje. Tato kniha obsahuje jednak etický princip odpovědnosti vůči budoucím generacím, ale také naznačuje, že jedinou možností uspokojení našich potřeb je udržitelný rozvoj v souladu s přírodou.

"Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických prostředků a technologií uspokojovat lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů; aby to bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich sociálně-politické instituce a procesy."

Jednou rovinou trvale udržitelného rozvoje je ekonomika. Lidstvo musí využívat především takové hospodářské prostředky (jejichž prostřednictvím uspokojujeme své potřeby), které jsou šetrné k životnímu prostředí -používají obnovitelné přírodní, neznečišťují vodu, ovzduší, půdu, nehubí jednotlivé živočišné a rostlinné druhy.

Druhou rovinou udržitelného rozvoje je příroda. Při vší své činnosti bychom měli chránit především přírodní rozmanitost, biodiverzitu a funkční ekosystémy a globální životodárné systémy, které nám poskytují nenahraditelné služby.

A mezi tím stojí lidská rovina s cílem uspokojení lidských potřeb (spotřeba až po konzum) - počínaje potravou, oděvem, teplem, obydlím, dopravou, zdravím, sociální jistotou, zábavou...

Jedna ze zásad udržitelného rozvoje říká, že lidské bytosti jsou v ohnisku zájmu udržitelného rozvoje a mají právo na kvalitní život v harmonii s přírodou, což je primárně hlavní problém, protože jde aktuálně lidstvu o obojí - o kvalitu života lidí na straně jedné, ale i o přírodu na straně druhé. Bude těžké (a spíše nemožné) do budoucna udržet dosažené "konzumní" životní úrovně a zároveň při tom ochránit životní prostředí, přírodu a zdroje od vydrancování a nevratného zničení.

AKTUÁLNĚ JE JIŽ JISTÉ, ŽE NA ZEMI NEJSOU ZDROJE PRO UDRŽENÍ (VE VYSPĚLÝCH STÁTECH) A ZVÝŠENÍ (U TAKZVANÝCH ROZVOJOVÝCH ZEMÍ) DOSAŽENÉ ŽIVOTNÍ ÚROVNĚ!!!

MOŽNÁ ŘEŠENÍ TOHOTO ZÁSADNÍHO PROBLÉMU LIDSTVA?

Jak se má chovat (co může udělat) každý z nás v kontextu s trvale udržitelným rozvojem?

Obecná ochrana přírody a krajiny představuje ochranu krajiny, rozmanitosti druhů, přírodních hodnot a estetických kvalit přírody, ale také ochranu a šetrné využívání přírodních zdrojů.

Týká se nejširších zájmů, největší plochy území státu a největšího okruhu subjektů.

Je zajišťována prostřednictvím příslušné legislativy (na národní a nadnárodní úrovni - viz. domácí úkol).

Krajina je definována jako "část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky."

Ekosystém je přitom definován jako "funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase."

Oblasti ochrany jsou:

Obecná ochrana územní

je uplatňována prostřednictvím několika nástrojů - především ochranou a vytvářením územního systému ekologické stability, ochranou významných krajinných prvků, ochranou krajinného rázu a zřizováním přírodních parků a vyhlašováním přechodně chráněných ploch.

Obecná ochrana druhová

chrání všechny druhy rostlin a živočichů před zničením, poškozováním a dalšími činnostmi, které by mohly vést k ohrožení těchto druhů na bytí. Dalšími, neméně důležitými nástroji obecné ochrany druhové je ochrana volně žijících ptáků a ochrana dřevin rostoucích mimo les.

Obecná ochrana neživé části přírody a krajiny

poskytuje například ochranu jeskyním a přírodním jevům na povrchu, které s jeskyněmi souvisejí (např. krasovým závrtům, škrapům, ponorům a vývěrům krasových vod) a paleontologickým nálezům a minerálů.

Nedílnou součástí ochrany přírody je vypořádání se s nepůvodní a invazní druhy

Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu - tedy Evropy či ČR, ale v některých případech se také může jednat o druhy nepůvodní pouze v určité části našeho území (např. druhy hercynských pohoří, Šumavy aj. mohou být nepůvodní v Karpatech).

Rozšiřování nepůvodních druhů představuje riziko z hlediska zachování biologické rozmanitosti jak na úrovni druhů (nebezpečí křížení a ztráty genetické variability, konkurence), tak na úrovni celých společenstev, a to zejména v případech, kdy má nepůvodní druh schopnosti, které jej z různých důvodů zvýhodňují oproti druhům původním a tím pádem se začne intenzivně rozšiřovat - takový druh pak bývá označován jako invazní.

Invazní druh je tedy druh na daném území nepůvodní, člověkem zavlečený, který se zde nekontrolovatelně šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy. U obzvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovatelně, že rozvrací celá společenstva či ekosystémy, což vede k rozsáhlým ekologickým škodám a potlačení či likvidaci mnoha původních druhů, ne jen těch s podobnou nikou.

Šíření invazních druhů může mít rovněž ekonomické, sociální nebo zdravotní dopady - omezení možnosti obhospodařování pozemků nebo zvýšení nákladů, znehodnocení rekreačního potenciálu území nebo šíření alergenů.

Mezi invazní druhy je možno počítat také mikroorganismy způsobující choroby, nicméně tato oblast se často vyděluje jako speciální samostatný problém.

Mezi nejznámější invazní druhy v ČR patří bolševník velkolepý, křídlatky, netýkavka žláznatá, ze živočichů pak norek americký (mink), nepůvodní druhy raků aj..

Řešení problematiky invazních druhů je v posledních letech věnována zvýšená pozornost i na úrovni Evropské unie.